Úvod
- Hlavní stránka

Prosiměřice
- Historie a zajímavosti
- Publikace o Prosiměřicích
- Prosiměřicko na mapě

Vlastivědné zajímavosti
- Znojemsko
- Regionální WWW
- Osobnosti regionu
- Prosiměřické okolí
- Architektonické památky
- Příroda v okolí Prosiměřic

Cestopisy
- Novinky
- Nabídka cestopisů

Evropa
- Albánie
- Gruzie
- Chorvatsko
- Makedonie
- Portugalsko
- Řecko
- ©panělsko

Asie
- Izrael
- Mongolsko
- Uzbekistán
- Vietnam

Afrika
- Egypt


Počítadlo návątěv
pocitadlo
 

Hotel „Dustlik“


Ubytovali jsme se v jediném hotelu „Dustlik“ stojícího mezi několika nízkými topoly na zaprášeném bajsunském náměstí. Je to stará jednopatrová budova s rovnou střechou a s dvaceti dvoulůžkovými pokoji. A se záchodem – dřevěnou boudou , asi sto metrů za hotelem. Vzhledem k našim střevním potížím přetrvávajícím už čtvrtý den, to bude tedy dost náročné Odhadnout tu správnou dobu a čas na doběhnutí nebude jednoduché.

V recepci stál rozviklaný stůl, na něm železná pokladnička a černý telefon. Za ním na stěně visela velká mapa SSSR a vybledlá fotografie Moskvy s vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí, vytržená z nějakého časopisu a připevněná rýsováčky na žlutou dávno nelíčenou stěnu. V rohu stojí dvě hliníkové konve s pitnou vodou s přivázaným oprýskaným smaltovým hrníčkem na řetízku k jedné z nich. To je velmi rozšířený zvyk. Téměř nikde jsme neviděli hrníček jen tak volně, bez řetízku. Ve vybledlém špinavém fotelu seděl asi padesátiletý muž, kouřil a popíjel čaj a plácačkou odháněl černé hejno much poletující nad půlkou melounu, který ležel na vedlejší židli a střídavě si otíral zpocené čelo. Vedle židle jsem si povšiml zpola vypité láhve vodky. Vedro v místnosti bylo ještě větší nežli venku, jen s tím rozdílem, že tu byl alespoň stín. Do své činnosti byl tak intensivně zabrán , že když jsme vstoupili vůbec si nás nevšímal a nerušeně pokračoval .

Dobrý den, promiňte, že vás ruším, rádi bychom se tu asi na dva týdny ubytovali. Máte volná tři lůžka?“, zeptal jsem se rusky v naději, že i on vládne ruštinou. Nic. Jeho nezájem byl fascinující. Asi nerozumí rusky. To bude zase domluva, pomyslil jsem si. Když jsem otázku opakoval potřetí, šel jsem k němu a lehce do něj strčil. Probral se ze své ztrnulosti, usmál se, něco nesrozumitelně prohodil a vytřeštil na nás oči.

Hele kluci, buď je nadrogovanej, ožralej anebo obojí“ shrnul náš všeobecný dojem do jedné věty Pavel. Nakonec se ukázalo, že střídavě popíjel jen ten čaj a vodku. A byl to Rus. „Vy innostránci – vy jste cizinci ? Co tu proboha děláte ? Kde jste se tu vzali?“, konečně něco srozumitelně a rusky řekl.

Cizince jsme tu ještě nikdy neměli a to tu jsem už třicet let vedoucím hotelu ! „ hrdě poznamenal a následovalo mnoho pro něj asi důležitých ale podle nás naprosto zbytečných otázek, nežli konečně vstal a ze zásuvky vytáhl silný ušmudlaný školní linkovaný sešit s oslíma ušima. Byla to kniha hostů. Po několika nezdařených pokusech o napsání našich jmen, jsem nakonec nás do ní zapsal sám, k velké radosti vedoucího hotelu.

Jmenuji se Vasilij Vasilijevič po otci. Ale všichni hosté mě tu říkají šéfe“ jen tak mimochodem se představil, podal nám jeden klíč: “máte pokoj 16 a 17, klíč vám stačí jeden ale pokoje stejně nemají zámky“, posadil se a pokračoval ve svém rozjímání. Upadl do stejné polohy, v jaké byl při našem příchodu.

Voda tu teče jen dvakrát denně, všechno je otlučené, oprýskané, ale jinak celkem čisté a cena dva a půl rublu je přijatelná. Navíc dvéře mého pokoje se dají kupodivu zamknout samostatným zámkem na petlici, což oceňujeme, protože sousední pokoje včetně č.17 mají zámky vytrhané a nedají se vůbec zamykat. A z okna je překrásný pohled na mohutné oranžovo – fialově hnědé pohoří Bajsuntau podobnému horám mého vysněného Grand Canyonu. Hotel „Dustlik“ se tak stal na několik dnů naší základnou pro výjezdy do tajuplných a málo známých Bajsunských hor.

K vodopádu Chužakučkar


Jedna z prvních cest do nedalekých Bajsunských hor vedla asi 25 kilometrů severovýchodním směrem od města k vodopádu, který je prý pro místní obyvatele velkou vzácností. Rachmat , kterého zná v Bajsunu snad každý, nám půjčil od kamaráda auto - terénní Nivu a vyjeli jsme do hor. Celou cestu komentuje krajinu, kterou projíždíme. Cesta se stává stále strmější a nepřístupnější. Po obou příkrých stranách ční skály, občas se objevují i keře a stromy podobné tisu. Jsme ve výšce asi 2700 m, kde je chladněji a je tu i bohatší květena. Všude kolem je vidět plno suchých zbytků po cibulovitých rostlinách. Snažím se vyloupnout některé cibulky ze země, ale marně. Půda je naprosto vyschlá a tvrdá jako beton. Spokojuji se tedy skrovnými zbytky semen a hodně fotografuji.

Projíždíme kišlakem Padang. Nikoho není vidět. Prý jsou všichni v horách se stády koz. Je to jen několik hliněných chatrčí a pokračujeme výš do hor. Auto se šplhá ve stráni pod takovým úhlem, že bych raději vystoupil a šel pěšky. Při kradmém pohledu na Jardy s Pavlem vidím, že netouží také po ničem jiném. Ale náš průvodce a řidič Rachmat je očividně ve svém živlu, neustále se směje, povídá a řadí rychlosti. Už nemá kam, jede na redukci.

Výš to nepůjde , auto už to nevyjede!“ najednou řekl Rachmat a zastavil: „Dáme si svačinku a půjdeme dál“, vypnul motor a začal pod kola hrozivě nakloněného auta podkládat kameny. Všichni jsme si oddechli, protože na kaskadérskou jízdu Rachmata jsme už neměli nervy.

Po občerstvení melouny, nónem s trochou skopového masa jsme plni síly a zvědavosti schopni pokračovat výš k vodopádu Chužakučkar vyvěrajícímu z hory Sanžar, rusky prý Sandžar. Jak vystupujeme výš, otevírají se nám fantastické panoramatické výhledy dolů směrem k Afganistánu. Na hranice to vzdušnou čarou může být jen pár desítek kilometrů. Je krásné slunečné počasí, ale dole pod námi v dálce vidíme žlutý opar, způsobený nepochybně pravidelně a neúnavně foukajícím „afgáňcem“ .

Cesta je velmi svízelná, protože neustále přelézáme shluky balvanů a suti, ale po několika hodinách stojíme před úzkým ostrým kaňonem na jehož konci z výšky asi 10 metrů padá dolů půlmetru široký proužek studené ve slunci třpytivé vody. Voda dopadá do malé tůňky a odtud vytéká potůček. Občas se zcela ztrácí mezi velkými balvany vyschlého řečiště, občas vyvěrá na povrch a probublává se dolů k Bajsunu.

Siesta pod činary


Asi dvě či tři sta metrů od vodopádu Chužakučkar rostou na skalní plošině tři obrovské stromy – činary u nás známý jako platan východní. Pod nimi jsou kamenné terasy, pravidelně navštěvované Uzbeky z okolí. Je to prý tradiční letní místo, ještě z minulého století, pro dlouhodobé táboření. Na vrchní terase stojí jurta a pobývají zde muži , na prostřední děti a ženy a stojí zde druhá jurta a na spodní jsou postavené pece pro pečení plackovitého chleba nón a kotle pro vaření vydatné polévky ze skopového a zeleniny šurpy a pilafu. Jak nás ženy spatřily, okamžitě se schovaly do jurty, pouze děti zůstaly a udiveně a zvědavě na nás koukaly. Fotografovat nám muži dovolili až po dlouhé poradě s nejstarším, který ovšem svolil vyfotit jen sebe a osla na kterém dopravují všechny zásoby jídla z níže položeného kišlaku.

Kdo vybudoval terasy a zasadil činary nikdo nevěděl. Prý velmi dávno jejich předkové. Stáří stromů jsme tipovali na dobrých pár set let. Činary se dožívají stáří až tří tisíc let! Ovšem jak rychle či pomalu v tomto horském prostředí rostou, se těžko odhaduje. Příjemně jsme si popovídali a odpočinuli. Loučení s muži bylo velmi obřadné a zdlouhavé. O naší návštěvě budou mluvit asi ještě hodně dlouho. Stali jsme se zajímavým tématem příštích dnů a jejich nekonečných debat při šňupavém tabáku a čaji.

©lapák © 2005