Úvod
- Hlavní stránka

Prosiměřice
- Historie a zajímavosti
- Publikace o Prosiměřicích
- Prosiměřicko na mapě

Vlastivědné zajímavosti
- Znojemsko
- Regionální WWW
- Osobnosti regionu
- Prosiměřické okolí
- Architektonické památky
- Příroda v okolí Prosiměřic

Cestopisy
- Novinky
- Nabídka cestopisů

Evropa
- Albánie
- Gruzie
- Chorvatsko
- Makedonie
- Portugalsko
- Řecko
- ©panělsko

Asie
- Izrael
- Mongolsko
- Uzbekistán
- Vietnam

Afrika
- Egypt


Počítadlo návątěv
pocitadlo
 

Karšinská step


Ve 12,00 vyjíždíme z nádraží a necháváme za sebou nádherné, starobylé město Samarkand. Kdo ví, zda se tu ještě někdy vrátím. Poslední pohledy na pohádkový Registan a vjíždíme do předměstí. Střídají se tu nízké domy s houštinami saxaulů, zahrádek a políček. Pár stovek metrů za městem začíná pustá, sluncem sežehnutá step a polopoušť.

Okna v autobuse jsou otevřená a dovnitř fouká teplý, vysušující vítr. Ovšem uvnitř je úmorné vedro. Vše na sobě mám propocené a praménky potu smíšené se žlutým prachem stékají po tváři. V dálce se rýsují žluté a hnědé siluety hor. Není na nich vidět jedinou známku života. Step pozvolna mění barvu. Od slámově žluté po hnědou s občasnými zelenými ostrůvky suchomilné stepní či pouštní vegetace. Přejeli jsme desítky potoků či řek ale jejich vyschlá koryta pouze svědčí o tom, že tu přece jen někdy teče životodárná voda. Step se střídá s polopouští či pouští a není zcela rovná. Vystupují z ní velké hromady jemné spraše vysoké pět či deset metrů a vzápětí se střídají s dolinami. Občas se mihnou z hlíny postavené nízké domky. Prvním větším kišlakem byl Gulistan a vzápětí Sazagan. Vystoupili dva Uzbekové ve špinavých dlouhých chalátech s rancem na rameni.

Ráz krajiny se trochu změnil. Míjíme velké průrvy a erozní rýhy. Opět projíždíme dalšími kišlaky podobající se jako vejce vejci. Pár desítek hliněných domů, kolem stádo kozí, pár saksaulových keřů. Projíždíme kišlakem Sarykul, Anžirli a Ibragim Ata.

Posledním kišlakem v Samarkandské oblasti byl Džam. Dopravní ruch je minimální a pokud něco jede tak jen nákladní auto. Vedro se stupňuje. Už jsem se šel dvakrát napít teplé vody stejně, jako ostatní cestující. V dálce se zvedají úzké komíny prachu vytažené vzdušným vírem vysoko k modré obloze. Vítr zesiluje a prašný opar začíná pozvolna zahalovat jako žlutým závojem obrysy nedalekých hor. V kišlaku Umakaj přejíždíme první skutečný vodní tok. V širokém korytě se lesknou kalné vody umělého zavlažovacího kanálu Moskva. Vodu do něj čerpají z Amudarji, která díky podobným kanálům a zavlažovacímu systému pro bavlníkové plantáže, ztrácí sílu a svoji majestátnost tak, že do cíle své cesty, do Aralského jezera vtéká jen s nepatrným množstvím vody. A Aral vysychá.

Všechno kolem působí velmi stísněně – nikde není už vůbec žádný náznak zeleně. Navíc i atmosféra v autobuse houstne různými pachy. Ani otevřená okna a dvéře autobusu nepomáhají.

Pouze okrové odstíny zcela jednostranně převládly nad ostatními barvami. V této bezútěšné krajině leží stádečka koz. Na nějakém barchanu – vyvýšenině bývají zapíchnuté čtyři klacky, na nich natažený hadr a pod ním v miniaturním stínu sedí jejich hlídač. Ovšem co spásají je pro mne stále záhadou. Jarní Karšinská step může být nádherná, plná bylin a dokonce překrásně zelená. Ale jak přijdou vysilující a vypalující žhavé letní měsíce, vše se mění v tuto mrtvou krajinu. Sor Kutkik a Gulistan jsou poněkud větší kišlaky kde autobus na pár minut zastavuje. Jen pár mužů v dlouhých tmavých pláštích přešlo návsí. Všude je mrtvo – není divu je po poledni, kdy vedro kulminuje a všichni leží někde ve stínu.

Od kišlaků Kundara a Katta Kišlak začíná krajina šednout a dostávat šedobílý nádech. Místy jsou vidět velké zorané obdélníky polí. Blíží se půl třetí a my vjíždíme do Karši. Jednotvárné barvy jakoby kouzelným proutkem se mění v zelené, šťavnaté odstíny na zavlažovaném předměstí moderního Karši, střediska Kaškadarské oblasti.

Nádražní bufík v Karši


Nedaleko nádražní haly stojí nízký hliněný dům s primitivní pergolou z křivého saksaulového dřeva a pod ní jsou lavice a dřevěné stolky. U třech sedí několik mužů a jedí plov. Rance a dvě bedny leží na zemi Abychom se dostali dovnitř, musíme je přelézt. Je to čajchana. Musíme doplnit tekutiny čímkoliv, co teče. Nejlepší je zelený hořký čaj. A tak si objednáváme u mládence s tubetějkou na hlavě postupně šest konvic a z nich do malých mističek – pial naléváme a hltavě pijeme horký hořký čaj. Fantasticky zahání žízeň. Svojí přítomností budíme dost velkou pozornost, ale naši pozornost upoutává neobyčejný nepořádek v jídelně. On to ale ani tak neobyčejný nepořádek není. Je to normální všude v podobných zařízeních.

Kolem na zemi se válí prázdné láhve a spousta jídla, rýže, rajčat. Když se totiž u stolu jí pilav neboli plov z velkých misek, všichni si nabírají rukama jídlo a cpou si je do úst. Pochopitelně spoustu toho spadne na stůl. Za chvilku je stůl pokrytý neuvěřitelně velkým množstvím odpadlých zbytků. Když už je toho fakt moc, tak se rukou všechno shrne na zem a pokračuje se v jídle dál. Je jasné, že v tom vedru všechno kvasí a brzy silně zapáchá, všude jsou hejna much, vos a bůhví čeho ještě.

V čajchaně obsluhují tři muži, ale nikoho ani nenapadne zamést. Koště je tu zcela neznámý nástroj. Protože je to jediné místo, kde je trochu stínu a profukuje sice horký ale přece jen vítr, zůstáváme. Na stěně čajchany visí malý teploměr. Ani netuším, zde funguje, ale ukazuje 46oC. Objednávám si další konvici s horkým zeleným čajem!

Jardo, mám takový dojem, že nás tu zase nikdo nečeká“ prohodil jsem s lehce sarkastickým tónem v hlase asi po půl hodině, když už jsem se trochu vzpamatoval z úděsné cesty autobusem. Jarda, když připravoval expedici, vykorespondoval se svými přáteli, že nás budou čekat na nádraží v Karši. V Samarkandu jsme se zařídili podle svého, protože Jardův známý prý onemocněl a tak jsme se s ním nesešli. Jarda mlčel, kouřil jednu cigaretu za druhou, popíjel čaj a tupě zíral někam na prašnou cestu. Byla to jeho typická činnost, kdy přemýšlel a v duchu vymýšlel varianty a řešení nově vzniklého problému. Po několika minutách ticha, jakoby se probudil ze sna prohodil pověstnou a pro něj již legendární větu : „Dáme si ještě čaj“, zapálil si bůhví kolikátou cigaretu opět se odmlčel. Kouřit v tomhle vedru!

Ledová koupel v Aksudarji


Seděli jsme pod staletými činary před čajchánou a pili už čtvrtou konvici zeleného čaje. A rozmýšleli kam se půjdeme podívat. V tom vedru by bylo nejlepší se naložit někde do vody a nevylézat z ní. Jenomže právě řek a vůbec vodních ploch se tu bohužel moc nenalézá.

Kluci, už vás hledám dobrou hodinu“ zvolal Asad, když nás uviděl v dopolední siestě mezi místními muži v čajchan: „ve městě se ubytovala skupina turistů z Německa a v poledne pojedou hotelovým autobusem k řece Aksudarja, kde se chtějí vykoupat. Je to tam parádní. Jestli chcete, můžete jet také. Jejich průvodkyně je moje kamarádka. Vezme vás sebou“ .

Jako by nám četl myšlenky. Před hotelem Inturist už stojí skupinka asi patnácti východních Němců. Do autobusu, který přijel kupodivu přesně, jsme nastoupili jako poslední. Irina, jak se jmenovala Asadova přítelkyně, celou cestu popisovala kudy projíždíme a vyprávěla různé zajímavosti o lidech a kraji. Němci pospávali a bavili se mezi sebou. Moc je nezajímalo její vyprávění. Projížděli jsme známou cestou kterou jsme jeli před několika dny na svatbu, přes vesnici – kišlak Čoršambe do Šavkanu, kde už byly vidět siluety třítisícovek začínajícího Gissarského hřbetu.

Bohužel, hory byly v mlžném oparu. Kolem silnice se střídala pole s nádherně bíle a růžově kvetoucím bavlníkem. Souběžně se silnicí vede asi dva metry široký kamenný kanál s prudce tekoucí čistou vodou. Z kanálu občas vybočují menší kanálky a stružky, někde přímo voda vtéká do bavlníkových polí. Kanál prý zásobuje vodou nejen rozsáhlá bavlníková pole, ale i město Šachrizabs. A voda do kanálu vtéká právě z řeky Aksudarja, ke které jedeme. Aksudarja neboli Bílá voda je řeka dlouhá asi 104 km a vtéká do Kaškadarji. Jsou to jediné dvě řeky v širokém okolí. Zastavujeme u topolového lesíku na břehu velmi kamenitého a širokého koryta řeky. Obrovské balvany i malé oblázky obtékala čeřící se bílá voda s kulisou nádherných hor v pozadí. Do Aksudarji vtékají studené potůčky z ledovců, takže voda v řece je neuvěřitelně studená. A stejně neuvěřitelně čistá. Teplota vzduch byla kolem čtyřicítky a voda snad jen patnáct stupňů! V řece jsme vydrželi maximálně pět minut a už jsme lezli promodralí ven. Pravda, Němci vydrželi třikrát víc, ale ti jsou trénovaní studeným Baltikem někde na Rujáně.

©lapák © 2005